zase pátek.
Včera jsem odpoledne byla u Uršuly a ve stejnou dobu měly kolegyně z toxikologie sraz i v Ústí/L. Poprvé jsme se shodly ve dni i čase, jako kdybychom byly spolu....
Včera bylo sluníčko, dneska už se trochu ochladilo a chvílemi je dost pod mrake. Tak zase jednou pohled z balkonu. Včera tu taky byli zahradníci, hrabali listí, před časem pořezali ty keře a vypadá to moc pěkně. Ony zase obrostou....
Cestou od autobusu jsem si odlomila několik větviček a přes noc se kvítka rozvinula.
A já si dala dneska po ránu film, na ivysílání české TV je až do 26.3. zadarmo ke shlédnutí. Uršula mi včeara vyprávěla obsah, my s panem Há koukali v neděli na nějaký sport.....
Miluju Bartošku...už od doby mládí, jeho i mého, hihihi. Chodila jsem jako laborantka po odběrech z prstu po nemocničních odděleních, ležel tenkrát na chirurgii, slepák. Měl kytaru a bavil celý pokoj. Rodem je z Děčína, pokud se nepletu a v té době hrál v Činoherním studiu/divadle v Ústí. A spolu s ním Zedníček a Heřmánek....aj.samozřejmě.
úryvek z článku :
| „Víte přece, co říkala hostinská, ta vznešená baba s velkou zadnicí: že jeden bez druhého nemůžeme být,“ říká v závěrečné scéně hry Milana Kundery Jakub svému pánovi. Jak se zdá, představitelé obou postav jsou na tom podobně. Karel Heřmánek a Jiří Bartoška spolu Jakuba a jeho pána hrají téměř nepřetržitě tři desetiletí. |
|
Když ji zkoušeli poprvé, byli záviděníhodně mladí - sedmadvacet let. Režisér Činoherního studia Ústí nad Labem Ivan Rajmont, kterému tehdy neobvyklý text přinesl Evald Schorm, si v rolích Pána a jeho sluhy Jakuba nejdřív představoval aristokratického Leoše Suchařípu a plebejského Zdeňka Duška, tedy herce o generaci starší než Heřmánek a Bartoška.
Chci jít někam, kde si opravdu zahraju a nebudu jen nahrávat Pechovi a Polívkovi,“ nechal se podle Scherhaufera slyšet Karel Heřmánek asi po dvou letech. Kotvy zvedl společně s Jiřím Bartoškou.
Lano jim hodil dramaturg Ota Roubínek z Činoherního studia Ústí nad Labem. „Než jsme s Karlem Heřmánkem do Ústí poprvé přijeli, udělal jsem si takovou tabulku měst, která jsou ideální pro spáchání sebevraždy. Vedl ji východní Berlín, ale Ústí bylo hned na druhém místě,“ vzpomínal Jiří Bartoška.
Angažmá tu na začátku 70. let bylo spíš za trest. Například Leoš Suchařípa se do Činoherního studia dostal poté, co svému řediteli v předchozím angažmá v Karlových Varech namočil hlavu do záchodu, přičemž křičel nelichotivé narážky na jeho členství v KSČ.
„Přijeli jsme do Ústí na generálku Balaďovy krásný inscenace Středoletí noci sen a tam nás dramaturg Ota Roubínek zlanařil za panáka myslivce,“ říká k tomu Bartoška. Společně s nimi do Ústí odešel i jejich třetí souputník, Pavel Zedníček, který právě skončil JAMU.
Činoherní studio bylo tehdy ve zvláštní situaci - rok předtím komunistická moc zakázala oblíbené autorské Kladivadlo, kde hrál například Josef Dvořák. Diváci si mysleli, že nová parta je nějaká prorežimní skupina, a obrátili se k divadlu zády. První půl rok byl těžký, diváci nechodili a soubor rušil jedno představení za druhým. Premiéry se hrály před dvaceti lidmi, většinou kamarády z Prahy.
Naštěstí normalizace vyhnala do pohraničí i filmového režiséra Evalda Schorma, který nesměl točit, ale směl pracovat v divadle, režírovat v Ústí začal i Juraj Herz. Z divadla, které pravidelně šestkrát měsíčně hostovalo v Praze, se stala módní záležitost a na plakátech se čím dál častěji objevovala přelepka „Vyprodáno“.
Všichni zažívali velmi intenzivní pracovní období - neměli rodiny, nic je nerozptylovalo, neměli příležitost účinkovat v rozhlase či televizi, proto byli pořád spolu a mluvili o divadle. Karel Heřmánek a Jiří Bartoška tehdy spolu bydleli v bytě, o němž říkali, že je sedmé kategorie, se záchodem o dva bloky dál. Nevadilo jim to. |
|
Já pomalu pletu jarní KAL s Vlněnými sestrami....
A to je pro dnešek všechno....
Klidný den všem.
💖💗💙💚💛💜
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za návštěvu a brzy zase na viděnou...