...na oběd

jsme včera s panem Há jeli za mou maminkou na vesnici, jídlo jsem převážela v termoskových mísách. Odpoledne, když jsme se vrátili domů, jsem se duševně moc dobře necítila....Maminka má špatné období, necítí se dobře a tak jsem z toho taky byla špatná...Jsem rozumná a vím, že má svůj věk, ale bolí mě z toho srdce. Ale čas vrátit nejde, i když bych si přála být mladá jen proto, aby byla i ona...
Včera byla superbrzy tma a hustě pršelo celou noc. Možná padal i sníh, ale ráno po něm nebyla ani stopa, zato na kopcích je bílo. Poprašek.
Ráno bylo sluníčko , ale teď už je zase zataženo.

Ty fotky jsem dělala okolo deváté hodiny. A chtěla jsem jít na internet. Pak jsem ale slyšela venku zvláštní zvuk a za moment na chodbě mužský dupot a křik jdoucí se shora...A venku pod okny ležel mladý muž, co spadl se střechy....Od zastávky hned běželi lidi a telefonovali, on se hýbal a mluvil s nimi...pád asi maličko / doufám.../ zbrzdil malý stromek, pod kterým ležel. Sanitka tu byla, podle houkání, já se nedívala ven..., do tří minut. Pan Há pak říkal, že do 10ti minut ho odvezli. Než ho přendali na nosítka atd....Já jsem nebyla ničeho schopná, seděla jsem jako opařená a držela / a držím / mu pěsti....

Trochu jsem si četla, pak oběd, a teď tu oba sedíme schlíple a přiznali jsme si navzájem, že nás to dost zasáhlo, oba.

Pan Há si  pustil sport a já šla k počítači....Trochu si tímhle ulevit...Ale vím, že ten smutek a děs z toho, jak stačí okamžik nepozornosti.....A pan Há se zase zlobil, že nebyl při práci na střeše přivázaný...Prostě jsme  oba smutní. Píšu to sem, při tom nechci, aby jste byli smutní i vy, jen na sebe dávali pozor....Vždycky a všude !

Klidný den všem.