...je

slunečno, nebe azurové,,
Než půjdu vařit, jen na skok ke včerejšku...
Foto od dcery, byli na návštěvě u spolumatky z kurzu před prvním porodem. Rozrostla se omladina, už asi všechny mají nebo brzy budou mít dvě děti.
Moje háčkování je skoro v polovině, u mamky nemůžu nic dělat, na co se musím soustředit. Pořád povídáme a vzpomínáme, snad jedině hladce obrace....
A vyprané šaty pro Simonku s dlouhou minulostí.
Minulostí těch šatiček.... Pravděpodobně je ušila a vyšívala mamincina nejstarší sestra Marie, (1924) pro svou dcerku Lidušku. Ta se narodila hned po válce a zemřela v devíti letech na úraz způsobený vojáky a nějakou techni kou, co měli připojenou za autem. Až po roce jsem se narodila já a šaty jsem zdědila. Pak asi i moje mladší sestra, ale myslím si, že je nenosila, protože se velikostí netrefila do léta....Pak byly dlouho zahrabané, až jsem je objevila pro mou dceru. No a v pátek jsem je přivezla, vyprala, usušila na sluníčku. Musím opravit jeden kvítek několika stehy, je to historický kousek.... aspoň pro mne. Čím dál tím víc zjišťuji, žze se vracím k minulostí. Nějak mě to psaní zmáhá, hihihi.
Ptáci zpívají, slunce svítí, pofukuje vítr a je tu pěkně. Na vsi.
Antonín a Antonie, moje maminka, mají po neděli svátek, tak všem přeju všechno nej...nej...
A hezkou neděli všem.