Zdravení je něco, co vymírá na úbytě....
Ó městě ani nemluvě. V domě je 7 pater lidí, dost už jich neznám, ale míjet se u výtahu s buličím výrazem ve tváři mě štve. Zdravím i mladé, hlasitě a s úsměvem. Několik už jsem to naučila......I když učit je to měl někdo jiný...To samé při vstupu do obchodu, nemyslím teď supermarket....,autobusu předem u řidiče, kdekoliv v restauraci nebo jiném veřejném prostoru. Kam se vchází a zase odchází. Podle školní klasifikace je to u nás v ČR tak na 4 ! .Škoda.
Na vsi je to trochu jiné, ale jen o maličko.....Navíc, já jsem tady vlastně doma, vyrostla jsem tu, žije tady moje rodina. Potkáváme lidí, kteří poznávají i mne, jsem podobná mamince, hodně. Nebo spolužáci a spolužáci mé sestry...nebo.... prostě je to jiné. I Ondrášek hlasitě zdraví v obchodě, ví, že mu něco koupím....a v pojízdné prodejně s masem, co sem jezdí každé úterý ve 4 hodiny , dostal několikrát i lízátko "za roztomilost" ?????
Jdu pracovat se dřevem, snad dneska na pár dní naposledy....
máš pravdu, akoby pozdraviť sa bolo niečo náročné, je to tak aj tu.
OdpovědětVymazatPá