...ano, už je to tady,

 říjen.

Dneska jsem si na netu přečetla moc pěkný článek. V současnosti už je to 82 let od velké bitevní operace o Duklu. V článku se píše, že mnoho stovek padlých Čechoslováků a Volyňských Čechů nemá své jméno jako vzpomínku na pomníku padlých. Mnoho rodin ani nevědělo, kdy a kde jejich drazí zemřeli=padli.

Co na to AI :

Karpatsko-dukelská operace byla vojenská ofenziva sovětských a československých vojsk probíhající od 8. září do 28. října 1944, která se stala největším bojovým nasazením československých vojáků za druhé světové války. [1, 2]

Základní přehled

Termín: 8. září – 28. října 1944
Místo: Dukelský průsmyk na československo-polské hranici
Hlavní cíl: Pronořit se přes Karpaty a spojit se s povstalci ve Slovenském národním povstání (SNP).
Zapojené síly: Sovětská vojska (38. a 1. gardová armáda) a 1. československý armádní sbor proti německým a maďarským jednotkám. [1]

Průběh a výsledek

Tvrdé boje: Operace narazila na silnou německou obrannou linii v náročném horském terénu, včetně intenzivních bojů v prostoru známém jako Údolí smrti. [1]
Překročení hranice: Československé jednotky vstoupily na předválečné území Československa 6. října 1944 (tento den se stal památným dnem a Dnem československé armády). [1, 2]
Konečný výsledek: Operace skončila neúspěchem. Původního cíle – spojení s SNP – nebylo dosaženo, protože povstání bylo dříve potlačeno a útok byl zastaven 28. října 1944. [1]

Ztráty

Boje si vyžádaly obrovské lidské oběti kvůli obtížnému terénu a chybám v plánování.
Padlo přibližně 10 000 až 20 000 sovětských vojáků a zhruba 1 800 až 2 000 československých vojáků, přičemž tisíce dalších utrpěly zranění. [1, 2]

Historický význam

Za komunistického režimu byla operace prezentována jako velkolepé vítězství a mýtus o hrdinském proražení brány domů. Dnešní historický pohled ji hodnotí střízlivěji – jako tragický a špatně naplánovaný debakl s obrovskými ztrátami na životech, který však nezpochybňuje obrovskou odvahu a nasazení řadových vojáků. Více informací přináší Vojenský historický ústav Praha. [

Článek z novin pod mým odkazem výše je dlouhý, plný faktů a někdo by řekl, je to dávno, tak proč se v tom vrtat....Bohužel je doba zvýšeného zbrojení nejen ve světě, ale jsou takové hlasy a činy i u nás...Bohužel....

Tak jsem se vrhla ve vzpomínkách do svého dětství a vzpomněla si na film Práče/1960/

O filmu Práče

Děj: Devítiletý chlapec František se na podzim roku 1944 dostane k polní prádelně československé jednotky, zažívá s ní válečnou cestu a podílí se na boji o Duklianský priesmyk.
Hlavní tvůrci: Režie Karel Kachyňa, předloha Jan Mareš.

Bože chraň, nejsem rusofil ani nějaký extrémista. Ale myslím si, že by naše děti a vnoučata ten film měly vidět. Myslím si, že poplatnost své socialistické době ještě moc nemá, to nás teprve čekalo....

Dokáže mě dojmout ještě po létech a to už nejsem dítě. A v srdci mám strach, co čeká naše potomky, když násilí a krutost jsou součástí našich životů jako norma....Film, hry, internet....

Takže tak, jeden článek a spousta myšlenek, které se mi rojí v hlavě. Jediné moje přání je, žádné trpící muže, rodiny, děti a bolest.....Prosím.....

                                                                Konec historického okénka.

                                                                     💖💗❤💙💚💛💜